Život je ples - 2. díl
Irena Obermannová (èeský jazyk)

Život je pes. Ale když se nauèíte jak na to, mùže být i ples. Dvoudílná kniha Ireny Obermannové ke stejnojmennému seriálu ukazuje, že nauèit se vidìt svìt z té lepší stránky je možné kdykoliv. Ukazuje, že i tak vážná a nepopulární témata – jako sex v pozdním vìku, smrt èi vztah støední a mladší generace ke stáøí – mohou být pojaty zábavnì, aniž by se snožoval jejich význam. Barvité osudy mladších i starších hrdinù se protínají v domovì pro seniory v mìsteèku Skalice, ve kterém pobývala také Žofie Zvonková. Ta ale teï své oblíbené mùže sledovat pouze z Nebe a vìrnì zpravuje ètenáøe o veškerém dìní. S Táòou Fialovou se osud nemazlil. Její syn Kryštof je v pubertì a obìma chybí táta. Jenže ten je ženatý a zmìnit rodinu rozhodnì v úmyslu nemá. Dìda Požár se neumí bránit vydìraèskému chování své snachy. Rozárka Malá si zase dlouho neumí pøipustit, že ji v rodinì po smrti dcery nechtìjí a odloží ji do domova napoøád, ne jen na chvíli. Lukáš Øípa se snaží prosadit ve zkostnatìlém systému pokrokové a lidské zacházení se seniory a jeho sestra Linda bojuje s konzervativním smýšlením otce. Izabela Švarcová se trápí tím, že ublížila svému synovi, a ráda by s ním navázala kontakt. Tramp flirtuje s kýmkoliv, kdo nosí suknì, a øeditelka domova Pavla Tùmová nikdy otevøenì nepøizná, že nemá ráda staré lidi.

Ukážka textu z knihy

Návrat ztraceného syna

Jmenuju se Žofi e Zvonková a jsem mrtvá. Což má nìkolik výhod. Mohu vám
tenhle pøíbìh vyprávìt dál. Neztrácím nadhled. A nehrozí, že bych vám to nedovyprávìla
do konce tøeba z dùvodu náhlé smrti. Tak.
Poøád se na vás dívám z Onoho svìta a zajímá mì poøád ten samý kout tam
dole – na konci Skalice se nalézá les, u nìj je zahrada a uprostøed té zahrady
stojí domov seniorù.
Nìkdo by si možná pomyslel, že je to nezajímavé místo. Nesouhlasím. Já
mám tenhle kout svìta nejradši. Žijí tu staøí lidé a dìjí se tu velké vìci. Nevìøíte?
Vaše chyba.
Na stará kolena se mùže èlovìk buï bát smrti, nebo koneènì pochopit, že
život je pøekrásnì nebezpeèný, a žít ho na plné pecky. Nejistota je podstatou
života, nevíme nic a jediné, co s tím mùžeme udìlat, je žít s odvahou a vírou
v dobré konce. Nezdá se vám?

Dneska je v recepci Tramp. Jako vždy ostražitì sleduje vchodové dveøe, ale
snaží se to nedávat najevo.
Dovnitø vejde Linda.
Tramp pochvalnì zamruèí: „Tentokrát máš zpoždìní jen deset minut.“
Linda se zašklebí: „Lepším se a jdu do sebe.“
„Tak to je katastrofa! To jsem udìlal pøed dvaceti lety a cena byla vysoká.“
„Jaká?“
„Jak jsem se tak poøád snažil být spolehlivý, málem jsem pøišel o kouzlo.“
Linda se zazubí: „Tak jo. Nejdu do sebe. Teï hned.“
Popadne koštì, které tu stojí opøené o zeï, obkroèmo na nìj sedne a skáèe
s ním po chodbì.
„Co to vyvádíš?“ podiví se Tramp.
„Lítám na koštìti. Takhle mì namaloval Jakub. Jako pankaèku na koštìti.
Dobrý, co?“
Tramp s Lindou rád vtipkuje. Líbí se mu si s touhle jankovitou holkou povídat, hádat se s ní, pøetahovat o slovíèka. Lindu má rád a taky ho to náramnì
baví.
Teï se ale zatváøí vážnì: „Jestli ti mùžu radit, dávej si na nìj pozor! Jen tahá
ze všech prachy a kupuje si za nì trávu.“
Zrovna ve chvíli, kdy Linda udìlá na koštìti divokou otoèku na druhou,
dveøe se otevøou a vstoupí do nich Tùmová. Linda ji málem srazí.
„Co to tady vyvádíš?“ spustí hned øeditelka.
Linda se sice omlouvá, ale sotva zadržuje smích. „Jé, dobrý den! Pardon, nevidìla
jsem vás.“
„Nemùžeš dávat pozor?!“
„Pozor si zásadnì nedávám!“
Tùmová se zamraèí. Evidentnì spìchá, a tak celou vìc nechá bez komentáøe.
„Není jí nìco?“ ptá se Linda Trampa naoko starostlivì.
„Jde pozdìjc než ty a ani tì nesprdla! Tak to se nìco dìje!“ vyprskne Tramp.

Boøek Jasan tentokrát na lékaøský pokoj doktora Viléma vstoupí o nìco jistìji.
I když… kdyby už jeho Líza vstala a chodila, choval by se urèitì ještì o poznání
suverénnìji.
„Sestøièka mi øíkala, že se mnou chcete mluvit,“ spustí nesmìle.
„Myslím, že jsem se rozhodl, že poruším naøízení, co zakazuje neinformovat
o stavu pacienta nikoho jiného než èleny rodiny. I když nejste pøíbuzný sleèny
Lupáèové, jsem pøipraven vám odpovídat na otázky.“
Boøek se zasmuší: „Znamená to, že je to s ní vážné?“
„Ano,“ pøipustí doktor.
„Ale neumírá?“ zeptá se Boøek váhavì.
A vidí, že teï zrozpaèití doktor Vilém. „Je mi to moc líto…“
Ale Boøek se zèistajasna rozesmìje. Zaène vehementnì pøesvìdèovat sebe
i lékaøe, mluví pøekotnì, jako by jeho slova mohla všechno zmìnit.
„Pane doktore, ona to jen tak dìlá! Je to velká koketa. Pøísahám vám, že tøeba
se mnou si povídá, usmívá se…“
Doktor Vilém se ale zasmuší ještì víc.
„Ano. Nìkdy se probere a je pøi vìdomí. Øíká se tomu, že je intermitentnì
zmatená, nìco si pamatuje, nìco ne. Ale to na vìci nic nemìní. Pane Jasane,
sleèna Lupáèová… umírá.“
Boøek se na nìj nechápavì dívá.
„Za ètyøi dny se budem brát!“ zakøièí na doktora.

Èíslo produktu: 382280