Já, François Villon
François Villon (èeský jazyk)

Jsou básníci, kteøí žijí jednak svými nestárnoucími verši, jednak jako mýtus. To je bezpochyby pøípad francouzského básníka Françoise Villona, jehož si zásluhou brilantních pøekladù Otokara Fischera také èeská literatura takøka pøisvojila s láskou nemenší, než s jakou ho kdysi osvojil jeho vzácný pìstoun Guillaume Villon, vzdìlaný kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné, a pøijali všichni prokletí 19. století. Villonovy verše navíc ožily ještì v Baladì z hadrù V+W a vryly se do èeského povìdomí už definitivnì. Paøížský rodák, jehož verši vrcholí francouzský literární støedovìk, jako by se v Èechách znovu narodil v první polovinì 20. století a dodnes promlouvá k novým generacím ètenáøù vzácnì blízkou øeèí, v níž se mísí úsmìv, úsmìšek, posmìch, výsmìch a bolestný škleb. Èí humor bychom už mìli nazývat šibenièním, ne-li žerty toho, kdo skuteènì o vlásek unikl šibenici, toho, kdo s titulem univerzitního magistra svobodných umìní sklouzl mezi tuláky a zloèinecké podsvìtí, toho, kdo dokáže mísit bravurní básnickou formu vysoké dvorské poezie s obhroublým obsahem a zloèineckou hantýrkou a metafyzickou úzkost s takøka romantickou vzpourou?
Úvodní studii, životopis a edièní poznámky napsal Jozef Felix.

Èíslo produktu: 237356